Moravští separatisté

20. května 2012 v 16:32 | Prevzato
Úvod V posledních letech se zintenzivňuje výzkum problematiky extremismu v prostoru postkomunistické Evropy. V jeho rámci je možné aplikovat a současně rozvíjet některé konceptuální přístupy, které byly vypracovány při zkoumání tohoto fenoménu v jiném prostředí anebo období. Vazbu etnoregionalismu na extremismus lze demonstrovat na příkladu části moravistického hnutí v České republice. Politický extremismus může být v určitých případech problematické roztřídit pouze na základě pravo-levé osy. Např. podle Petera Merkela nejsou někteří nacionalističtí, etničtí nebo náboženští extremisté napravo nebo nalevo a z hlediska jejich "extremističnosti" je pozice na této ose lhostejná (Merkl 2000). Kategorii etnického extremismu v západní Evropě zkoumal Raphael Zariski (používal i pojem etnoteritoriální extremismus, dle okolností by bylo možné i označení regionální či etnickoregionální extremismus1). Určil pro něj tři charakteristická kritéria: 1) užití násilí pro dosažení proklamovaných cílů (nemusí však jít o terorismus) (Strmiska 2001); 2) hlásání kulturní a politické výlučnosti; 3) separatismus (Zariski 1989: 253-254). Aby bylo možné určitý subjekt označit za etnicko-extremistický, musí být naplněna všechna tři kritéria (separatismus by však v zásadě bylo možné nahradit iredentismem). Samotný separatismus (a samozřejmě tím spíše ani autonomismus) tedy není extremismem (Spencer 1998). Sporné však je hodnocení, jestliže násilným bojem proti (byť demokratické) metropoli chce etnoregionální hnutí dosáhnout vytvoření vlastního demokratického státu. Prioritní důraz na vlastní etnikum však vede etnické extremisty k tomu, že nerespektují, popř. poškozují demokratické principy a základní práva ostatních lidí, a proto je "extremistická etiketa" oprávněná. I Uwe Backes tvrdí, že separatistická organizace operující dlouhodobě ve svobodné demokracii bude pravděpodobně zároveň extremistická. Samoúčelný separatismus se dle něj stává pouze předpokladem pro "nadhodnocování" vlastního "etnika" a můře vést i k rasismu (demokratický stát přitom i v etnické oblasti poskytuje rámec pro mírové a otevřené řešení různých konfliktů) (Backes 1989: 218). Etnocentrické, nacionalistické i historické tradice mnohdy etnický extremismus přibližují pravicovému extremismu2 (zvláště naplnění prvních dvou zmíněných kritérií). Podle definice Uwe Backese pravicový extremismus popírá kořeny moderního pojetí rovnosti - ethos fundamentální rovnosti lidí jako duchovní základ demokratického ústavního státu. V současnosti se často projevuje jednostranným vyšším hodnocením vlastního "etnika", "rasy" či "národa" (etnocentrismus, rasismus, nacionalismus) a ve snižování skupin, které platí za "jiného druhu" či "cizí" (nenávist k cizincům, xenofobie, heterofobie, antisemitismus) (Backes 1998: 27). Avšak, jak uvádí Klaus von Beyme, existují i levicová (etnicko)nacionalistická hnutí, a to především tam, kde je levice (nikoliv nutně extremistická) tradiční opozicí vůči centralistickým tendencím metropole (Beyme 1982: 171). Řada etnických "osvobozeneckých" skupin se navíc v období studené války díky podpoře ze strany komunistických zemí připojila k rozličným ultralevicovým směrům. Etnický extremismus se může propojit i s náboženskými prvky (včetně nábožensko-extremistických), je-li periferní minorita religiózně odlišná od metropole. Dokonce je představitelné i propojení s eko-extremismem, pokud by byly určitý region a v něm žijící minorita ekologicky poškozovány. Podle Patrika Moorea jsou navíc vize některých environmentalistů o "samostatných bioregionech" specifikou formou ultranacionalismu a v realitě by vedly k excesům intolerance a xenofobie (Moore 2001). 1. Moravistický etnický extremismus a terorismus Pouze minimální část polistopadového moravistického hnutí, které navíc od počátku 90. let výrazně zesláblo (Strmiska 2000), se dostala do etnicko-extremistických pozic. Jak již bylo uvedeno, není samotný separatismus extremismem, a proto např. skupina "Nezávislost Moravy a Slezska", která sice požaduje odtržení Moravy a Slezska od Čech a vytvoření samostatného státu, není extremistická, protože se hlásí k demokratickým politickým metodám (a zatím nejsou informace o opaku) (Nezávislost Moravy a Slezska 2001). V moravském hnutí však existují i izolovaní jedinci, kteří demonstrativně při různých příležitostech prohlašují, že by jim nevadilo, kdyby český národ vymřel apod. Akty občanské neposlušnosti vůči Čechům byly požadovány v dokumentu Charta Moravorum, pocházejícím pravděpodobně z roku 1994. Směřovaly od přepisování slova český, -á, -é na tabulích názvů podniků a přemazávání českého znaku v malém i velkém znaku tzv. "České republiky" až po vytváření "vlastní moravské obranné struktury" (Charta Moravorum). Již v roce 1993 poněkud nešťastně vyjádřil tehdejší poslanec Moravské národní strany Jiří Bílý přesvědčení, že v případě neřešení moravské otázky by se mohly určité osoby přihlásit k teroristickým metodám jako v Severním Irsku (aniž by však tyto metody podpořil). To vyvolalo nesouhlasné reakce, z nichž nejznámější se stal fejeton divadelníka Ladislava Smoljaka v Lidových novinách z 8. března 1993. V něm byli ostře napadeni moravisté a celá záležitost skončila u soudu. Na rozdíl od těchto "drobných excesů" začala mnohem razantněji vystupovat organizace (či osoba?), rozesílající dopisy s označením Moravská zemská armáda (též Moravská osvobozenecká armáda apod., podle neověřených údajů měla v polovině devadesátých let působit pod názvem Bártovy děti3). MZA se v těchto dopisech mj. označuje za nositele moci zákonodárné, výkonné a soudní na území Moravy. Sjezd delegátů MZA konstatoval pravděpodobně v roce 1998, že boj o Moravu v Parlamentu je u konce a "nezbývá než začít ho vést v ulicích" (MZA 1998). Boj je údajně veden "za demokracii, svobodu a rovnost" (MZA 1998). Prioritním cílem útoků byla nejprve stanovena česká ekonomika, ale i zemští zrádci a škůdci, členové a funkcionáři ústavních orgánů a některých politických stran. Stranou zájmu MZA neměly zůstat "ani čelné mocnosti, které ač vázány mezinárodní smlouvou a v prosinci 1995 vyzvány chránit demokracii v České republice, své závazky nesplnily" (MZA 1998). Obyvatelé byli vyzváni, aby se nezúčastňovali akcí pořádaných ODS, ODA, KDU-ČSL a ČSSD (je zajímavé, že KSČM zmíněna nebyla). Firmy podnikající na Moravě měly svá sídla přenést z Prahy a dalších českých měst na Moravu "z důvodu ochrany svého majetku" (MZA 1998). V srpnu 1998 MZA podle vlastních údajů vyhlásila jednostranné příměří, které zrušila k 15. březnu 2000. Od tohoto dne jednotky MZA mohly jednak realizovat útoky na sídla zákonodárných sborů, vládních úřadů a orgánů a centrální kanceláře politických stran i proti sídlům některých sdělovacích prostředků, a jednak "vykonávat rozsudky trestu smrti vynesené nad zemskými škůdci (Havlem, Klausem, Pithartem, Zemanem a dalšími) a zemskými zrádci (Grulichem, Kasalem, Karasem, Kryčerem, Zářeckým a dalšími)". MZA chtěla v případě nenaplnění svých požadavků (obnovení moravské samosprávy v historických hranicích a ustavení jednotného zastupitelského sboru s omezenou zákonodárnou a správní mocí) vést akce znemožňující zasedání MMF v září 2000 v Praze, konání krajských voleb a konání referenda o vstupu do EU (MZA 2000). V únoru 2001 Moravská osvobozenecká armáda na shromáždění velitelů, konaném "v den výročí Vítězného února, který připravil Moravu o její práva" (MOA 2001), rozhodla o "vyhlášení vlastenecké války za úplnou nezávislost Moravy a zbavení země okupačních orgánů". Operace měly probíhat především na území Čech. V prohlášení se objevily i slovanské a protigermánské apely. Moravští vojáci neměli nadále respektovat české velitele. Moravská police byla vyzvána, aby nezasahovala proti občanům, kteří se rozhodnou vystoupit proti okupantům. "Současně ji však vyzýváme k potlačení všech pročeských fašistických skupin" (MOA 2001). Moravští "dopisní teroristé" doposud neuskutečnili žádnou reálnou násilnou akci, a proto nejsou vnímáni jako relevantní faktor "moravismu". Spekulace o tom, kdo tvoří MZA či MOA, se pohybují zhruba ve třech hlavních směrech - za možné původce jsou považováni buď někteří bývalí pro-moravští republikáni na Ostravsku či Havířovsku (kteří podle neověřených informací měli provádět i paramilitární cvičení Moravské armády - to však může být i desinformace), další variantou jsou severomoravští ortodoxní komunisté propojení s moravistickými organizacemi, a konečně může jít o některé "fanatické Moravisty", ať již z okolí Kroměříže, Brna či Slovácka apod. Žádná z variant však není podložena přesvědčivými důkazy (může koneckonců jít i o "kanadský žert"). Hlavní část moravského hnutí se od terorismu (byť dopisního) distancuje. Moravská demokratická strana v reakci na výhružky MZA z března 2000 odsoudila deklarované násilné metody, avšak dopis MZA pokládala za "jeden z impulzů" k odložení voleb do krajských zastupitelstev a k přehodnocení počtu i kompetencí budoucích krajů (MDS 2000). 2. Pravicový extremismus a moravismus Poměrně intenzivní byly alespoň v určitém období vztahy mezi pravicovými extremisty a částí ("umírněného") moravského hnutí. Někteří pravicoví extremisté navíc využívali a využívají nepříliš nacionalistické "moravské tematiky" ve své politické propagandě. V této souvislosti je třeba připomenout svébytnost pravicového extremismu na Moravě, kde si řada ultrapravicových skupin udržuje jistý "odstup" od českých (a to i v rámci jednotných organizací), což však nemusí souviset s moravským nacionalismem. Morava (a především Brno) se stala významným centrem vytváření krajní pravice různého zaměření (silnou základnu a celostátní sídlo v Brně mají Sládkovi republikáni, vznikla zde Vlastenecká fronta a z ní odštěpené klerofašistické Hnutí národního sjednocení, Bohemia Hammerskins, naconalisticko-katolická periodika Dnešek, Pochodeň dneška a vydavatelství Nové obzory apod.). Tento jev má tradice již v období první republiky, kdy moravské fašistické organizace byly mimořádně silné (stály i u zrodu fašismu na našem území, zvláště "holešovská" skupina na Hané) a projevovaly autonomní tendence vůči pražskému centru, které našly občas výraz i v "moravském názvu" (ten ovšem neznamenal přihlášení se k moravskému nacionalismu či separatismu, je nutné jej chápat jako označení regionální příslušnosti). Např. v říjnu 1926 založil Jan Navrátil Moravskou národní obec fašistickou, hlásající mj. nenásilné převzetí moci fašisty. Krátce vydávala týdeník Vlast. V první polovině roku 1927 se k NOF hlásil i nejstarší český list, vycházející v Brně, a sice Moravská orlice. V Brně proběhlo i nejvýraznější vystoupení českých fašistů v období první republiky - neúspěšný útok na Svatoplukova kasárna 43. pěšího pluku v Brně-Židenicích v noci z 21. na 22. ledna 1933 (Pasák 1999). I v období druhé republiky a protektorátu se část moravských fašistů přihlásila "v názvu k Moravě". V roce 1939 vznikla Autonomní složka Strany českých fašistů - odbočka Brno. Když se 15. března 1940 stal jejím novým vedoucím E. Pitlík, byla přejmenována na Moravské národní socialisty a konečně v červnu 1940 na Moravskou nacionálně socialistickou stranu. Program kopíroval nacistické zásady. Vytvořila i uniformované složky - Ochranný sbor a Elitní sbor. Sdružovala asi 300 členů z jižní Moravy a aktivitu vyvíjela v letech 1940-1942 (Kroupa 1988: 209). V období druhé republiky a protektorátu se projevily i autonomistické moravistické a iredentistické moravsko-slovácké tendence hledající oporu v "cizí" ultrapravici. Ještě před 15. březnem 1939 HSĽS poskytovala podporu hnutí na Moravském Slovácku, které chtělo v očekávání rozpadu Česko-Slovenska připojit tuto část Moravy ke Slovensku. Reprezentovat je měl "Národní výbor Moravského Slovácka". 15. března 1939 bylo vyhlášeno, že "Národná rada moravských Slovákov" uznává suverenitu nově vyhlášeného Slovenska nad "krajom moravských Slovákov". Iredentistické snahy však byly Němci zamítnuty, přestože Slovensko je ještě určitou dobu podporovalo. V červnu 1939 vzniká na bázi někdejší Moravsko-slovenské společnosti spolek Národopisná Morava, který se za účelem získání podpory pro vlastní region a pro udržování jeho kulturních tradic přiklonil ke kolaboraci s nacisty. Zpočátku vystupoval proti Eliášově protektorátní vládě i Národnímu souručenství a posléze zapadnul do Moravcova kolaborantského proudu (sám ministr Moravec měl Národopisnou Moravu v oblibě). Spolek dokonce nabízel dobrovolníky do hitlerovských vojenských jednotek. Jiný projev propojení moravismu s nacismem představuje Moravská rodobrana. Již 20. dubna 1939 bylo v Prostějově sepsáno memorandum, které brněnský "oberlandrat" přeložil 5. července 1939 říšskému ministrovi Arthturu Seyss-Inquartovi. Jeho (nepodepsaní) zasílatelé zdůraznili odlišnost Moravy od Čech, její zanedbávání Prahou a očekávání Moravanů, že budou mít vlastní samosprávu a v jejím rámci budou zapojeni do "Východní marky", tedy do Vídeňské sféry, jak tomu bylo před rokem 1918. Autoři slíbili naprostou podřízenost vůdci, přihlásili se k principu "Blut und Boden" (krev a půda), který je prý úzce váže k německému národu a domáhali se zavedení protižidovských zákonů v protektorátu. Žádali i povolení společnosti s názvem "Moravská rodobrana", což měla být společnost pro tradici, lidový svéráz a domácký průmysl a svoji činnost měla organizovat v součinnosti s NSDAP a obdobnými organizacemi "lidového svérázu" v Říši. Přestože Němci zamítli název "rodobrana", uvažovali o podpoře organizace, aby získali přízeň Moravanů. Brzy však celá aktivita kolem Moravské rodobrany ustala (Mezihorák 1997: s. 47-116). V období protektorátu tedy některé ultrapravicové skupiny "pouze" využily moravanství ve svém názvu bez toho, aby akceptovaly moravský autonomismus (Moravská nacionálně socialistická strana), jiné naopak primárního cíle, tj. autonomie (Moravská rodobrana), chtěly dosáhnout spoluprací s okupanty. Spolupráce pravicových extremistů a moravistů probíhala i po roce 1989. Časopis ultrapravicových nacionalistických katolíků Dnešek, vycházející v letech 1991-1993, poskytoval prostor debatám o moravské otázce (publikovali v něm i předseda Moravské národní strany Ivan Dřímal a předseda Moravského a slezského informačního centra Josef Pecl), přičemž v případě smrti prvního předsedy Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnosti pro Moravu a Slezsko Boleslava Bárty naznačil jeho vydavatel František Kašpárek v duchu jím hlásaných "spikleneckých teorií" možnost účasti "skrytých sil" (Dnešek 1993). V roce 1996 Kašpárek vydával za pomoci aktivistů moravistických organizací list Moravská demokracie, v němž však publikovali i někteří lidé z okruhu Dneška a Pochodně dneška. Kašpárek z důvodů "lidské komunikace" vydávání Moravské demokracie brzy ukončil (Nový dnešek 1997). V časopise Nový dnešek, který začal vycházet v roce 1997, se však např. pokoušel po Všeslovanském sjezdu v roce 1998 opět prezentovat své cíle předseda Moravského a Slezského informačního centra J. Pecl. Ačkoliv redakce Nového dneška souhlasila s některými tezemi v zaslaných materiálech (mj. o údajném informačním embargu na Všeslovanský sjezd), odmítla snahu zužovat současné společenské problémy na česko-moravský spor a např. snahu neužívat pojmy český rozhlas, české peníze, česká pošta či Česká republika označila za "žabomyší války." (Nový dnešek 1998). Moravanství určitým způsobem zohledňuje i Hnutí národního sjednocení, ať již názvem svého periodika Česko-moravský vlastenec (v č. 5 z roku 1999 v něm byl např. přetištěn článek z deníku Rovnost o pravěkých kulturách na Moravě) nebo tím, že na demonstraci této katolicko-korporativisticky zaměřené ultrapravicového organizace v roce 2001 Brně byla nesena moravská vlajka. Moravská demokratická strana počátkem 90. let intenzivně spolupracovala se Sdružením pro republiku - Republikánskou stranou Československa. SPR-RSČ v tu dobu intenzívně prosazovala zemské zřízení a využívala "moravskou kartu" (Pernes 1996: 252). Vyvrcholením kooperace těchto dvou stran bylo neuvážené vyhlášení Moravskoslezského sněmu 6.12. 1992 a následně Moravskoslezské vlády v březnu 1993 (Mazel 1998: 224-225). Do těchto "institucí" se zapojily pouze SPR-RSČ a MNS a akce skončila fiaskem. Předsedové Sládek a Dřímal se následně kvůli různým záležitostem ostře střetli a přes dílčí kooperaci v komunálních volbách výraznější kontakty republikánů a moravistů v podstatě ustaly. Pro současné Republikány Miroslava Sládka zřejmě navíc není s ohledem na ochabnutí zájmu veřejnosti o "moravanství" profilace na tomto tématu natolik zajímavá, jako byla počátkem devadesátých let. V tomto období "moravské tematiky" dílčím způsobem využívali i formující se neonacističtí skinheadi v Brně (část z nich poté stála u zrodu pobočky militantní organizace Bohemia Hammerskins). Např. na obalu zine Nový řád č. 4 z počátku roku 1993 byla znázorněna moravská orlice a na prosou měla kruh s tzv. oregonem či triskeletem (mj. symbolem neonacistického hnutí Blood & Honour). Hudební skinheadská skupina kolem M. Hlavoně z brněnských Bohunic se jmenovala Moravská jednota. Moravskou rétoriku dílčím způsobem převzali i hooligans různých moravských fotbalových a dalších sportovních klubů, kteří jsou známi nenávistí k pražským soupeřům, především Spartě. V souvislosti se spoluprací moravských subjektů s obdobnými evropskými organizacemi v Evropě byly navázány i kontakty s polským Hnutím autonomie Slezska (RAS), které hodlá iniciovat po vstupu do EU sjednocení historických zemí hornoslezských a vytvoření nezávislé (na Praze a Varšavě) politické reprezentace Horního Slezska a Moravy (RAS 2001). Toto hnutí bylo v německém ultralevicovém časopisu Antifaschistische Nachrichten kritizováno za spolupráci s ultrapravicovými strukturami německých vyhnanců (Antifaschistiche Nachrichten 2000), což je však s ohledem na zaměření časopisu nutné vnímat s jistou rezervou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama